Vesmírná bezpečnost a politika: Jsme svědky militarizace kosmu? Rozhovor s Barborou Hrozenskou

Vesmír už dávno není jen doménou vědeckého bádání, ale klíčovým pilířem naší bezpečnosti a ekonomiky. Barbora Hrozenská v rozhovoru přibližuje, jestli můžou být satelity terčem v moderních konfliktech, jakou roli hraje soukromý sektor a jestli Evropa potřebuje strategickou autonomii v oblasti vesmíru. Autorkou rozhovoru je stážistka AMO Natália Lacková.

Jak se podle Vás vesmír stal neoddělitelnou součástí bezpečnostních strategií státu? Vidíte v současnosti reálné riziko militarizace nebo soupeření velmocí na oběžné dráze?

NATO už v roce 2019 na summitu v Londýně vyhlásilo vesmír za novou operační doménu. Pro oblasti bezpečnosti a obrany je dnes už přímo nezbytná satelitní navigace, komunikace, snímkování terénu nebo systémy včasného varování. Pod tou militarizací je třeba chápat vlastně přítomnost vojenských aktivit ve vesmíru – k tomu dochází už minimálně několik dekád. Druhým pojmem je pak weaponizace, čili umísťování zbraní do vesmíru – právě tato oblast je problematická. Umísťování zbraní hromadného ničení do vesmíru zakazuje Kosmická smlouva z roku 1967, jenže to je právě sporné, protože některé aktivity, které dnes státy vykonávají, jsou v takové šedé zóně. Například jen lety mezikontinentálních balistických raket, které jsou schopné nést i tento typ zbraní, už vlastně zasahují do vesmírného prostoru.

Jaké nové možnosti se díky novým vesmírným technologiím otevírají pro ženy – odbornice, které se věnují těmto tématům?

V současnosti právě díky novým technologiím už není účast žen v ozbrojených silách omezená jen na nějaký úzký výběr mezi tím, zda budou pracovat někde v administrativě, nebo zda budou reálně vykonávat bojové úkoly, které mohou být tradičně fyzicky náročnější, a tudíž nevyhovovat všem ženám vzhledem k jejich fyzickým danostem. Nové technologie transformují obranný sektor: Velmi roste potřeba po specializovaném personálu v oblastech umělé inteligence, cloudu, analýzy zpravodajských dat, programování či práce s kvantovými technologiemi, a to jsou právě pozice, kde se mohou uplatnit i ženy v mnohem vyšší míře než dosud, například jako operátorky nových systémů, jako datové analytičky, vývojářky softwaru a podobně.

Jak vnímáte postavení Evropy v porovnání s USA a Čínou? Věříte, že užší spolupráce států EU nám přinese větší stabilitu a technologickou nezávislost?

V tomto kontextu se v minulosti často skloňoval takový aforismus, že USA inovuje, Čína kopíruje a EU reguluje. EU si ale začala postupně uvědomovat své technologické zaostávání a ve větší míře investuje do nových technologií. V minulých letech EU třeba ztratila na určité období vedoucí postavení na trhu komerčních nosných raket a dočasně se musela spoléhat na rakety společnosti SpaceX při vynášení satelitů kromě jiného pro svůj navigační program Galileo. Vesmírný sektor v rámci EU trpí výraznou finanční poddimenzovaností. V roce 2023 dosáhly veřejné výdaje na vesmír v Evropě 15 miliard USD, zatímco v USA to bylo 73 miliard USD. Očekává se, že Čína Evropu v následujících letech předstihne a do roku 2030 dosáhne výdajů na úrovni 20 miliard USD. Je otázkou, jakým způsobem uchopí EU ten dynamický vývoj a zda si jednotlivé členské státy budou postupně uvědomovat nutnost více investovat do vesmíru a více spolupracovat na nadnárodní úrovni. Pozitivní je například schválení rekordního rozpočtu pro Evropskou kosmickou agenturu (ESA) na nadcházející tříleté období (2026–2028) ve výši až 22,3 mld. EUR. Zajímavé bude sledovat také rozpočet pro Vesmírný program EU v rámci připravovaného Víceletého finančního rámce EU na roky 2028–2034. 

Aktuálně se hodně skloňuje pojem „New Space Economy”, tedy komercializace vesmíru. Jaká je podle Vás úloha soukromých společností jako SpaceX nebo Blue Origin v kontextu kolektivní obrany? A přináší spíše rizika, nebo příležitosti?

Vzhledem k nákladům a dostupnosti komerčních dat toto bude do budoucna trend, který bude určitě pokračovat a spolupráce se soukromými společnostmi v oblasti obrany bude běžná. Problémem ale je, že komerční satelity nelze považovat za plnohodnotnou náhradu suverénních vojenských vesmírných systémů. Komerční satelity jsou vlastněny soukromou firmou, a tedy o dostupnosti služeb může rozhodovat vedení firmy. Jakákoliv vojenská operace se tak v zásadě může stát závislou na nějakých obchodních rozhodnutích. Druhým problémem je pak právní status takových komerčně používaných satelitů v ozbrojených konfliktech. Tyto satelity jsou civilní, ale pokud poskytují vojenské služby, v zásadě mohou být legitimním cílem vojenských aktivit. Tím vzniká právní šedá zóna, která zatím není vyřešená.

Když se podíváme na současnou evropskou agendu, jak byste zhodnotila momentální vesmírnou politiku EU a nakolik se podle Vás mění mandát institucí jako je ESA směrem k podpoře vojenských a bezpečnostních projektů?

Z posledního období byl asi nejvýznamnějším posunem v této oblasti poslední ministeriál ESA, na kterém dostala agentura jasný mandát k využívání kosmických aplikací pro obranné účely. Toto představuje historickou změnu pro ESA, jejíž mandát byl dosud výlučně vědecko-výzkumný. V rámci EU budou moci být finance, které byly dosud určené výlučně pro civilní využití, také nově využity i na tzv. dual-use technologie s dvojím použitím, tedy včetně vojensko-obranných. Aktuálně je totiž pouze přibližně 15 % veřejných rozpočtů na vesmír v Evropě vyčleněných na vojenské vesmírné aktivity, zatímco globální průměr je až 50 % a stále roste.

Která etické dilemata spojené s inovacemi ve vesmíru považujete za nejpalčivější a jaké hodnoty jsou pro Vás klíčové při rozhodování o technologiích, které mohou ovlivnit celou planetu?

Vždy je potřeba hodnotit přínos na jedné straně a rizika na straně druhé. Například na jedné straně zachování čisté tmavé noční oblohy pro vědecká pozorování a na straně druhé vypuštění velkého množství satelitů, které poskytují internet. Ty megakonstelace nejenže dramaticky zvyšují počet objektů na nízké oběžné dráze čím roste riziko Kesslerova efektu, ale také způsobují světelné znečištění a komplikují sledování a detekci vesmírných objektů. Jiným příkladem je komerční těžba vesmírných zdrojů versus ideál vesmíru jako společného dědictví celého lidstva. Kosmická smlouva z roku 1967 zakazuje přivlastňování, ačkoliv umožňuje využívání vesmírných objektů. Opět zde vzniká možná nějaká etická dilema nebo konflikt, riziko monopolizace a neetického profitu z těchto vesmírných zdrojů.